Adopce tříletého dítěte jako setkání srdcí

Jste mámou malého chlapečka. Kdy ve vás dozrálo rozhodnutí adoptovat si dítě a co tomu předcházelo?

Ano, jsme rodiče Tobiáše, sama jsem ještě v úžasu, že se to "vykouzlilo" nám 😊. Léta jsme byli šťastný bezdětný pár, poznávali jsme jeden druhého, svět a pomalu si zajišťovali dobrý život. Časem se nám myšlenka na dítě začala promítat někde na "pozadí", později jsem pátrala po rodinné anamnéze, v níž jsem zjistila, že zdravotní rizika, která hrozí mému biologickému dítěti, nejsou do budoucna dobrá ani pro něj, ani pro mě, ani pro rodinu. I když lékaři nám dali možnosti, my si vybrali jinou cestu. Manžel mě podporoval bez výhrad. Ale věděli jsme, že chceme děti. Jednou jsem šla k nové kadeřnici a jako každá žena si z dlouhé chvilky postěžuje na to nebo to, a tak začala svůj příběh, že má adoptovanou dceru, už je v pubertě a zrovna to nemají dobré, protože jí to tajila a dozvěděla se to nevhodným způsobem. Samozřejmě jsem začala "křížový" výslech, jak probíhá ta adopce, co to obnáší a podobně... Jelikož jsme adopci znali maximálně z televize. Když mi řekla postup, docela jsem se divila, že je to trochu byrokracie, pár sezení a pak se čeká – vypadalo to docela snadno... V konečném důsledku i bylo. Po příchodu domů jsem měla potřebu okamžitě se podělit o informace s manželem, neboť jsem měla smíšené pocity. Nebyla jsem si úplně jista, spíš hodně nejistá, manželovi jsem tedy řekla nové informace a jeho okamžitá odpověď na nezodpovězenou otázku, která visela ve vzduchu, byla:

"Jdeme do toho, zlato... Vždyť na tohle jsme čekali!"

Druhý den ráno, tedy 21. 2. 2020 jsme zavolali na oddělení sociálně-právní ochrany dětí, abychom zjistili, kde začít. Pozvali nás k prvnímu sezení, a to dne 25. 2. 2020 (v den mých narozenin).

Jak dlouho od podání žádosti u vás zazvonil kouzelný telefon? V požadavcích jste měli věk dítěte do 4 let. Neměli jste obavy přivést si domů starší dítě?

V požadavcích jsme uvedli, že chceme děti 3–5 let, sourozence nebo dvojčata, ale když nás paní líp poznala, poradila nám, že zvládneme i novorozeně. Jsme mladí, a tak jsme uvedli 0–4, jedno a více dětí 😊

Vlastně jsme měli obavy spíš z adopce novorozence než staršího dítěte...

Toho času jsme měli zkušenosti s dětmi z rodiny, kterou máme na druhém konci republiky , ve věku 4, 8, 11 let, a ty jsme si brali na prázdniny pokaždé od těch 2,5–3 let... Ty jsme měli jako nějakou "zkušenost".

Žádost o zahájení přípravy jsme podali 25. 2. 2020, přípravu začali v červnu a ukončili začátkem září, ale posudek jsme dostali až v říjnu a někdy koncem listopadu 2020 nás zapsali do seznamu žadatelů a začal proces čekání. Až jsme jednou odpoledne krásného slunečného dne 28. 3. 2021 seděli na terase, plánovali Velikonoce s šálkem kávy, když v 15.25 na mobilu zazvonil kontakt uložený jako OSPOD . Podívali jsme na sebe s manželem: "Snad nechybí nějaký papír." Zvedla jsem to a paní se nás mile ptala, co právě děláme, jestli se něco změnilo... Protože má pro nás tříletého chlapečka, který se dle jejího mínění narodil pro nás. Manžel křičí: "Bereme!" 😊 Zopakovala jsem jí manželovu odpověď... (Domluvili jsme si setkání; i když jsme tvrdili, že do 20 minut můžeme být u ní v kanceláři, s úsměvem nás přesunula na další ráno, tedy 29. 3. 2021, kdy nám ukáže složku). Když jsem položila, vůbec jsme neměli ponětí, co jsme řešili předtím, Velikonoce přestaly být důležité, zavolali jsme rodičům, že se jdeme podívat na složku... A ten den nebral konce... Ráno v 8 jsme se měli sejít, ale byli jsme na parkovišti před budovou už v 7. Takže to trvalo přesně 4 měsíce a 13 dní.

Jaké to bylo, když jste si ho přinesli domů? Jak se vám změnil život?

Nečekané, úžasné, dokonalé, a zároveň nepřipravené 😊 Věděli jsme, že to bude změna, že to změní nás i náš život, čekali jsme, že to tak bude, a asi proto to probíhá bez problémů... Postupně jsme odsledovali, že Tobi je automatický, řekneme: "Jdeme jíst," a on jí, "jdeme spinkat," a spinká.

Chybělo tomu dětské uvolnění, truc nebo alespoň nějaká přirozená reakce.

Tak jsme mu dali prostor: "Tobi, už jsi unavený? Můžeš jít spát, čas je ideální..." A postupně začal reagovat tak, jak dítě má 😊 Někdy truc, jindy ordinoval sám, ale změnil se ve standardní dítě. Když jsem četla příběhy o postupech, než adoptivní dítě přišlo do domácnosti, očekávala jsem nekonečný příběh setkání a adaptací, a proto jsme nespěchali s nákupy ani žádnou přípravou. Shodou okolností – ale to jsme si uvědomili až s odstupem času – jsme koncem února 2021 začali předělávat volný pokoj na dětský. Jenom trochu osvěžit zdi, vyměnit podlahu, vestavnou skříň (termín dodání skříně byl 10. 4. 2021). Po seznámení se složkou následovalo první setkání 8. 4. 2021 v DED (popíšu níže). Ačkoli vše proběhlo, jak má být, ten den se zvrtlo několik věcí najednou, a to, že profesionální rodiče, který Tobiho donesli k nám, si museli půjčit dětskou autosedačku, protože jsme si ho kvůli pandemické situaci mohli vzít okamžitě atp. Takže jsme si ho donesli domů jako takový křehký sklený poklad, seznamovali jsme ho s jeho novým domovem. Chodil tady sám, jako kdyby tady vyrůstal... Najedl se, uložili jsme ho do postýlky, bylo poledne a děti spí... On opravdu usnul a spal 3,5 hodiny od 12.30 do 16.00.

Celou dobu jsme seděli před pokojíčkem a naslouchali, zdali dýchá, při každém zvuku jsme vyskočili a čekali, co bude...

Ani jsme nemohli nikomu zavolat, protože jsme se báli odejít, abychom ho nevzbudili... Tiše a nevěřícně jsme se s manželem na sebe dívali, co se to právě všechno stalo... Odpoledne jsme podali hlášení do DED, že je všechno v pořádku, a stejně tak i druhý den ráno... Když se Tobi vzbudil a najedl, jeli jsme k profesionálním rodičům pro jeho věci, na setkání také neměli nic sbaleno, nepočítali s touto situací.

Náš život byl pořád krásný, dovoluji si nás považovat za pár, který si najde pozitivum v jakékoli situaci... Život se nám děje tak, jak má a my si vychutnáváme vše, co nám přijde do cesty 😊 Jezdili jsme na výlety, dovolené, koupili si auta, dům, žili jsme skromně, později utráceli víc, stejně jako každý. Opravdu, když se zamyslím, usmívám se 😊 Ale teď... teď to všechno předtím vůbec nemělo význam...

Nynější život s rodinou je s tím předtím nesrovnatelný... Hezčí, bohatší, emocionálnější, čas hrozně rychle ubíhá, dny doslova letí...

V podstatě se nezměnil, žijeme tam, kde jsme žili – jen nábytek už není naleštěný jako dřív a na podlaze už není čerstvá vůně, na nábytku jsou místo fotek z dovolených fotky se synem, místo svícnů máme na kožešině u křesla lego, v každém šuplíku či polici určitě najdu autíčko, hrací pistoli nebo nějakou hračku, žehlím a peru třikrát víc. V rámci kuchyňské linky jsme zrušili skříňku na vysoké sklenice – už je to skříňka na misky se Spidermanem, sklenice Tlapkové patroly, krabičky na jídlo s Mickey Mousem, sáčky s dinosaurem, skříň na potraviny se změnila na kouzelnou výrobnu sladkostí všeho druhu a množství, v lednici nesmí chybět Monte a jahodový jogurt, sýrové tyčinky... V prostoru na láhve Soda Streamu máme láhve různého typu s brčky, mačkací, každou nutně potřebujeme, venku v truhlici na venkovní polštáře máme stříkací pistole, bublifuky, kyblíky, lopatky, bagry… Okrasné traviny v zahradě už nejsou vidět kvůli trampolíně, skluzavce, kol, motokár, koloběžky, dětské sekačky... Děláme stejnou práci, jen já už z ní spěchám domů, protože mě kluci čekají a naopak, manžel běží domů, jde se synem sekat... 😊

Žijeme dál tak, jak jsme žili – zůstali nám přátelé, protože shodou okolností to jsou bezdětní 40+ a už nechodí na kávu pokecat se mnou a manželem, ale v Bambuli prodávají nové auto, tak je nutné jej s Tobim otestovat, nebo donést nové laskominy, protože Tobi by určitě "zemřel hlady", kdyby mu nedonesli tašku plnou všeho možného pravidelně skoro každý týden, a mičudu je také třeba odzkoušet... Nadále chodíme do kina, ale už nejdeme na další pokračování Šťastného nového roku, ale Ježka Sonica, nejedeme na víkend do wellnessu, ale do zoo, abychom si koupili magnetky a vyfotili se u každé opice a žirafy 😊 Jíme, co jsme jedli, ale se změnou, že nemáme textilní damaškové prostírání, ale gumové s Kapitánem Amerikou 😊😊

Do svého syna jste se zamilovali na první pohled, i když některé maminky si na nového človíčka musí zvykat déle a postupně si k sobě hledají cestu. Co vám pomohlo, abyste hned pocítili tolik lásky?

Vůbec nedovedu na tuto otázku odpovědět realisticky, ale pokusím se. Už když jsme slyšeli, že je to chlapeček, jmenuje se Tobiáš, jsou mu tři, až nás píchlo u srdce, že jsme i chtěli větší dítě... Pak když jsme ho viděli na fotce s brýlemi, takový malý špunt... A pak osobně, ale asi to byla i jeho zásluha, protože byl otevřený vztahové vazbě. V tomto směru nebyl žádný problém. Během přípravy nám paní psycholožka vysvětlovala, jak to je s dětmi, když se tváří, že se nechtějí nebo chtějí navázat, a vysvětlila nám to krásně s pupeční šňůrou, kterou ještě mají omotanou kolem sebe a ten jeden konec, který se má navázat ke "vztahové osobě" – rodiči, některé děti pevně drží, ukrývají, nepustí, až po dlouhé době… Ale Tobi měl tu šňůru volnou a ten konec k nám navázal okamžitě, jen co jsme se vzájemně spatřili. Stáli jsme s paní ředitelkou v místnosti DED , když vešel do místnosti s profesionálními rodiči (skvělí lidé) a seznámili nás: "Tohle je tvoje maminka a tatínek, budeš-li chtít." A dali mi ho rovnou do náručí, 

on se okamžitě přivinul a já tiše brečela, aby mě nikdo neviděl a neslyšel...

Manžel se jako magnet připnul kolem nás do společného objetí a stáli jsme tam a nehýbali se, abychom tuto chvíli nenarušili... Nevím, jak jsme se posadili ještě pořád v objetí... Nemohla jsem z něj spustit oči, očichávala jsem ho, můj bože, dosud si pamatuji, jak voněl, jaký byl malý a měkoučký, manžel ten jen němě stál a užíval si této chvíle stejně detailně. Najednou řekl: "Musím čůrat," vzal mě za ruku a vedl mě na toaletu... Udělali jsme, co bylo potřeba. A já věděla, že takhle to má být... Hned nám říkal maminko a tatínku. Bylo tak naučen od profesionální rodiny, ale myslím, že i to bylo podnětem spuštění velkého, silného pocitu.

Mnohé adoptivní mámy prožívají různé strachy a pochybují o sobě. Například zda dokážou být dobrou mámou, nebo zda jejich dítě nebude náhodou milovat bio matku víc než je, i když ji možná nikdy nepotkalo. Jak to máte vy? Co vám pomáhá překonávat pochybnosti?

Strach mám děsný, dennodenně, při každém rozhodnutí, při každé větě... Protože s jistotou vím, že ho každá naše reakce či zpětná vazba absolutně formuje...

A naším cílem je vychovat dobrého a šťastného syna, který se k nám v dospělosti bude vracet sám od sebe a s láskou...

Ale dodnes netuším, jestli to děláme správně, role matky a otce je velmi důležitá a nedovolím si říct, že víme, jak to dělat... Ale snažíme se dělat všechno nejlíp jak umíme... I když je běžné, že ačkoli už rozumíme novému období našeho syna, zaručeně za pár dní přijde nové, kterému zase rozumět nebudeme. Ale ne proto, že je adoptovaný, ale proto, že je běžné dítě, které se vyvíjí a formuje se mu osobnost 😊 Totálně jsem o sobě pochybovala, i o tom, jestli to dovedu, ale manžel mě neustále od samého začátku ujišťuje, že jsme skvělí rodiče, děláme všechno nejlíp, jak to jde a nemám přemýšlet, jestli to dělám nebo nedělám dobře. "Vždyť se na něj podívej, miluje nás a je šťastný..." To je odpověď na mé myšlenky o tom, jestli jsem dobrá máma.

Pochybnosti o lásce mezi námi a synem nemám, vím, že ho milujeme, vím, že on miluje nás... Vím, že se v životě může leccos stát, ale teď mu dám všechen cit, jenž mám, a když se rozhodne jinak, budu doufat, že bude šťastný... O to nám jde, aby byl šťastný...

Téma bio matky je citlivá otázka. Milujete vašeho syna jako vlastního, ale faktem zůstává, že ho porodila jiná žena. Jak na toto téma mluvíte?

Jelikož synovi jsou jen 4 roky, slovo adopce používáme ve slovníku běžně, ale ne moc často. Nechceme, aby to bylo tabuizované, ale ani rutinní... Mluvíme o bříškové mamince a srdíčkové. Jeho matka je jaká je, ale osobně o ní mluvíme jen v případě nutnosti a vykresluji ji neutrálně, 

nechci, aby si myslel, že ho nechtěla, ale ani nechci, aby si myslel, že ho nemohla mít a chtěla.

Takže zlatá střední cesta neutrálnosti. Slovník u daného tématu přizpůsobujeme s ohledem na věk. Chci, aby měl jasno, odkud je a jak to proběhlo, ale všechno postupně, pomalu.

Jsou v běžném životě nějaké situace, které jsou pro adoptované dítě nebo rodiče obzvlášť náročné, nebo vás zaskočily? Například reakce okolí, učitelů...

Určitě jsou, ale zatím jsme se s touto situací nesetkali, okolí nás podporuje a rodina také, spíš mě zaskočilo, jak nám byly dámy z OSPOD-u nápomocné při byrokratických věcech – velmi se snažily usnadnit nám celý postup – ačkoli ještě nejsme na konci, ale zatím jsme velmi spokojeni.

Co se týče vztahu mezi námi, bylo spíš těžké pochopit, když měl Tobi období "ne", nebo trucování, ale ne kvůli procesu adopce, ale normálně jako vývojová část formování osobnosti. V té době to ve stejném věku začalo i u neteře, takže jsme se uklidnili, že to teď takhle bude probíhat normálně jako u každého dítěte. 😊

Jak říkáte, že váš manžel je v celém procesu o krok před vámi, přibližte nám to v praxi. Jaké to pro vás je, mít takovou podporu ze strany manžela?

Bez manžela bych to nezvládla, je mi velkou podporou, velkou pomocí a je skvělým otcem a manželem. Je pravdou, že v našem vztahu je neustále úžasný jak v roli partnera, manžela, přítele, ale v roli otce je na "domácí půdě". Už při první zmínce o adopci, když jsem ho informovala o debatě s kadeřnicí, hned věděl, že to je CESTA a tím mě ujistil.

Okamžitě z nás udělal tým, už od prvního dne,

když se Tobi zeptal, zda bude jíst párky nebo polévku, při odpovědi, že polévka je důležitější, se podíval na mě, jestli je to odpověď, kterou jsme chtěli použít 😊 Banalita – ale úžasné gesto... Krok přede mnou jsem myslela, že jsem ani nečekala, že až tak obhájí svoje místo. Jsem velmi mile překvapená a šťastná, kompletně se umí postarat o malého stejně jako já v případě mé nepřítomnosti. Ví, kde má malý trička, ve které části skříně kalhoty (i když mi Tobi potom nažaluje, že: "Maminko, ale tatínek nedal Tobíkovi tílko!") 😊 Chodí spolu nakupovat, vybaví, co je třeba... Je to k nezaplacení, že nejsem rodičem jen já, ale jsme dva...

Adopce byla pro vás vítaná, ne poslední možnost – vysvětlete prosím více.

Už v první otázce jsem zčásti odpověděla, a to tak, že když jsme si pohrávali s myšlenkou stát se rodinou, začala jsem pátrat po mé a manželově anamnéze... Chtěla jsem být připravena, jelikož v rodině máme genetické predispozice... A tak jsme přestali pátrat, řešit lékaře a další možná řešení, které nám nabízeli jako podporu. Říkali jsme si: teď si dejme pauzu, uvidíme, co přijde... A přišlo to jako blesk z jasného nebe 😊 Kdybychom si to rozmysleli, můžeme jít do biologického procesu, ale je třeba být rozumný... Vždyť my máme syna a už jsme rodiči 😊

Dokonce jste si užívali i proces přípravy. Prozraďte, co vám pomáhá zvládat celou situaci tak pozitivně?

Myslím si, že je to o nastavení hlavy – nasávat, co přijde, a brát to tak, jak to je, nesnažit se upravovat vše k obrazu svému...

My jsme věděli, že je to cesta k děťátku, kterou je třeba projít...

Tak jsme se snažili nasát vše, co šlo... Jednou týdně jsme docházeli na sezení a těšili se, měli jsme velmi příjemnou paní psycholožku, sezení byla uvolněná a přátelská... Ptali jsme se, radila nám, zasmáli jsme se a na konci poplakali... Po každém sezení jsme si cestou domů s manželem dali šálek kávy, on čaje a vynikající párek v rohlíku na nejmenované benzince 😊 Udělali jsme si ze situace rituál... Tam jsme si povídali, co jsme se dozvěděli a hodně nám to dalo... Skutečně jsme ty rady použili v praxi...

Jak je to dnes, když už máte syna doma několik let? Jak se projevuje například to, že první tři roky prožil mimo vaši rodinu? Jak jej přijala vaše širší rodina?

Syn je u nás zatím rok, nevidíme žádné trauma, myslím, že když odešel ze špatných podmínek, to byla doba, kdy si nepamatoval nic, k našemu štěstí mu byly dva. Opravdu máme pocit jako bychom s ním byli od početí... Akorát si začíná všímat, že nemáme jeho fotky, když byl miminko, tak si vybral jednu po synovci a nazval ji Tobiášem – je úžasný.

Rodina a přátelé... Nevím, čím jsme si zasloužili tento život, tyto lidi, ale tak intenzivní podporu, jakou jsme dostávali, těžko popsat... Prožívali všechno s námi od první minuty, kdy jsme jim řekli, že se vůbec chceme informovat... Byli u všeho...

Babičky a dědečkové jsou kandidáty na prarodiče roku – dávají mu všechno, absolutní pocit jistoty, bezpečí, lásky a učí ho to, co my neumíme...

Strejdové a tety si ho užívají co to jde a přátelé, to je kapitola sama o sobě, jsou skvělí, každý se nazývá kmotrem číslo 3, 4, 5, 6. Jsou s námi, připraveni kdykoli pomoci, pohlídat či zaujmout místo zodpovědné dospělé osoby (výběr školky byl zážitkem, to vám řeknu).

Tobiášek je silná osobnost, je milý a laskavý, řečník a rozumný chlapeček, když jdeme po ulici, každého pozdraví a zeptá se: "Jak máte?" A tak se z 20minutové procházky stává i hodinová 😊 Zajímá se o lidi a lidé ho za to mají velmi rádi... Má velmi pěkné vztahy s rodinou, přáteli a okolím...

Co byste doporučili jiným rodičům? (např. shrnout do 5 bodů)

Nevím, jestli jsem v pozici, že už můžu doporučovat, všechnu naši snahu bude možné zhodnotit tak za 30 let počítám 😊 Ale tedy z osobní zkušenosti určitě radím:

Doporučuji žít naplno, i když jste teprve na seznamu čekatelů, nezapomeňte, že jste šťastní manželé a užijte si každou volnou minutu tak, jak vám to situace dovolí. Jděte na dospěláckou večeři, na dospělácký wellness, na dospělácký film do kina.

Otevřete mysl věcem a situacím, jaké jsou a užijte si je... Neměňte nic k obrazu svému.

Když máte sezení, užijte si je, opravdu se tam dozvíte informace, které možná nepoužijete, ale může přijít chvíle, na kterou budete díky tomu připraveni...

Nedržte se "standardů", že dítě má spát, když je 19.30, že má znát 1000 slov, že by už mohl jezdit na kole... Nemá to absolutně co dělat mezi prioritami a nedej bože s tím ztrácet čas... Ze začátku jsem byla frustrovaná, že máma má mít navařeno, uklizeno, vyžehleno, umyta okna atd. Dělala jsem to po nocích, abych mohla být ve dne naplno s Tobíkem, ale pak jsem ráno neměla energii... A tohle byl takový můj vnitřní boj, s nímž jsem se vypořádala díky manželovi. Sám navrhl, že takhle nemohu fungovat, že spolu uděláme, co je třeba a tak...

A užijte si každou minutu a každé gesto s dítětem... Čas hrozně letí...

Které knížky na téma adopce, ať už pro dospělé nebo pro děti, vám byly doposud nápomocné a doporučili byste je i jiným?

Řeknu pravdu, jsem zdravotní sestra a během studia na VŠ jsem měla semestr dětské psychologie, a to byla asi jediná příprava. Nechci znít nedbale, ale pro možný výskyt traumatu nás školila psycholožka, která nám poskytla vedení také u dítěte, kdybychom potřebovali... A proto jsem cítila odbornou podporu a neměla potřebu hledat, co by kdyby... První oficiální kniha s tématem adopce je ta od vás, aktuálně si ji čteme každý večer a Tobi se dožaduje příběhů o zajíčkovi.

Ptala se Michaela Ray, odpověděla maminka adoptovaného chlapečka, která nechce být jmenována :-) Foto ilustrační.