Cesta od neplodnosti k přijetí - 7 fází odporu a 7 kroků, které mě dovedly k adopci

Jmenuji se Simona Munzarová, jsem adoptivní máma a průvodkyně pro adoptivní mámy.

Cesta k rozhodnutí pro adopci pro mě nebyla přímočará. Nebyla to jasná volba ani rychlé rozhodnutí. Byla to dlouhá vnitřní cesta plná emocí, ztrát, pochybností i ticha. Cesta, během které jsem musela odtruchlit představu biologického mateřství, abych se mohla otevřít jiné – a dnes vím, že té pravé.

7 fází odporu

1. Šok a nenaplněná očekávání

Naše cesta k děťátku začala v roce 2017. S manželem jsme se přestěhovali z Anglie do Prahy a já měla pocit, že všechno půjde samo. Říkala jsem si: "Trochu se usadíme, nastoupím do práce – a pak otěhotním."
Jenže místo očekávaného zázraku přišla realita. Měsíce a roky čekání. Zjištění, že početí není samozřejmost a že patříme mezi páry, kterým to nejde. Poprvé jsem se setkala s pocitem, že moje tělo nefunguje tak, jak by "mělo".

2. Hněv a pocit nespravedlnosti

Zkoušela jsem všechno, co mi dávalo alespoň jiskřičku naděje – hormonální jógu, akupunkturu, bylinky, šamany, ženské kruhy. Současně jsme procházeli lékařskou léčbou: všechny možné testy vč. genetiky a imunologie, inseminace, IVF cykly, naděje, slzy, zklamání.
Dávala jsem do toho maximum a přesto to nestačilo. Objevoval se hněv, frustrace a pocit hluboké nespravedlnosti. Zároveň také pocity viny a toho, že jsem "porouchaná".

3. Tichá závist

Postupně jsem se začala uzavírat. Pohled na těhotné ženy, miminka a kočárky bolel. Oznámení těhotenství mých kamarádek pro mě bylo velmi náročné - navenek jsem se usmívala a gratulovala jim, uvnitř jsem trpěla, doma se z toho potom vybrečela. Nebyla to závist v pravém slova smyslu – spíš tichá bolest a smutek, o kterých se těžko mluví. Potřebovala jsem bezpečný prostor, kde nemusím nic vysvětlovat a kde jsou všechny emoce v pořádku. Trvalo ale dlouho, než jsem ho našla.

4. Odpor k "nepřirozeným" řešením

Dlouho jsem si říkala: "Na IVF nikdy nepůjdu." A pak jsem šla - dvakrát.
Skutečný zlom ale přišel ve chvíli, kdy mi lékařka doporučila darovaná vajíčka. V tu chvíli jsem cítila jasnou stopku. Věděla jsem, že bych šla proti sobě, proti svému tělu i svému vnitřnímu nastavení. Zároveň jsem si ale nedokázala představit, že bych nikdy nebyla mámou.

Možnost adopce mě mnoho let vůbec nenapadla. Možná i proto, že mi to připadalo tak nepřirozené a neznámé.

5. Partnerský nesoulad

Až když jsem objevila ten správný prostor pro sdílení mých pocitů ohledně neplodnosti - u organizace Indiánky, přišla ke mně díky sdílení jedné adoptivní maminky 1. myšlenka na adopci. Ano, vždyť to může být naše cesta. Myšlenka adopce se ve mně zrála nějakou dobu. Když jsem ji poprvé vyslovila nahlas, manžel reagoval jasně: "To v žádném případě."
Bylo to velmi bolestivé období. Každý z nás byl v jiném bodě a potřeboval jiný čas. Zlom přišel až po rozhovoru manžela s kamarádem. Vrátil se domů a řekl: "Tak jo. Jestli je to jediná možnost, jak mít rodinu, pojďme do toho." Ten moment si budu pamatovat celý život.

6. Zklamání z medicíny - té východní i západní

Ještě během přípravných kurzů k adopci jsme absolvovali jeden IVF cyklus – naposledy, s mými vajíčky. Tentokrát jsem do něj šla mnohem klidnější a smířenější. Nevyšel. Bolelo to, ale už mě to nezlomilo. Poprvé jsem v sobě cítila jistotu: máma jednou budu. Jen zatím nevím kdy.

Mnoho párů, včetně nás, spoléhá buď na západní, nebo na východní medicínu – často na obě. Ale pokud do léčby vstupujeme s nedůvěrou v lékaře, s obavami nebo s myšlenkou "to zase nevyjde", šance na úspěch se snižuje. Cesta neplodnosti mě naučila, jak zásadní je nastavení mysli. Víra, že věci mohou dobře dopadnout, a pozitivní přístup dokážou proměnit i těžké období v něco, čím projdeme s větší lehkostí a menším stresem.

7. Smutek za biologickým mateřstvím

Jednou z nejtěžších částí celé cesty bylo rozloučení s představou biologického mateřství. S těhotenstvím, porodem, podobností v očích dítěte. Dovolila jsem si ten smutek opravdu prožít. Pomohl mi i malý rituál – napsat dopis té části sebe, která po těhotenství tolik toužila. Ne proto, abych ji potlačila, ale abych ji přijala.

Cítíte, že takový rituál by mohl pomoci i Vám? najdete ho v mém e-booku Jsme v tom spolu.

Cesta k naději: 7 kroků, které mě dovedly k adopci

1. Přijetí reality a puštění kontroly

Až když jsem v sobě částečně přijala to, že pravděpodobně nikdy neotěhotním, otevřela se přirozeně nová cesta k děťátku - adopce. Rozhodli jsme se, že podáme žádost o adopci – a zároveň se můžeme dál snažit. Přijetí reality takové, jaká je, je pro mě v procesu neplodnosti zásadní. Neznamená to nemít naději, ale neupínat se pouze na jednu z možností. Souvisí to také s pocitem kontroly. Až když jsem pustila kontrolu a připustila, že nemohu ovlivnit vše, otevřely se nové dveře - adopce.

2. Vzdělávání a fakta

Začala jsem si zjišťovat informace o adopci z ověřených zdrojů. Záměrně jsem se vyhýbala diskusím a katastrofickým scénářům. Čím víc jsem věděla, tím víc se zmenšoval strach z neznámého, který je ovšem v procesu adopce přirozený, jen nás nesmí ovládnout. Když víme, do čeho jdeme, je snadnější se na to připravit.

Upřímně až později v průběhu procesu adopce se začalo otevírat téma traumatu dítěte. Jak zvládnu péči o dítě s traumatem? Každé adoptované dítě ho do určité míry má – zažilo totiž upuštění od nejdůležitější osoby - od matky, a nese si ho celý život. Byla jsem tedy nastavená tak, že si nastuduji relevantní informace a zajistím si podporu odborníků, kteří se náhradní rodinné péči věnují. Dítě s traumatem nepotřebuje dokonalou mámu. Potřebuje mámu, která je ochotná růst spolu s ním.

3. Hledání spřízněných duší

Po rozhodnutí do adopce jít pro nás bylo nejcennější setkání s někým, kdo už adoptoval a drží v náručí své dítě. Měli jsme to štěstí, že ve vzdálené rodině přijali čerstvě adoptované děťátko. Díky nim jsme získali cenné informace z praxe. Setkání nám také dalo naději, uklidnění a hřejivý pocit, že i my brzy budeme mít vytoužené děťátko.

Je tak léčivé trávit čas s někým, kdo ví, jak se cítíte a rozumí vám. Máte totiž pocit, že v tom nejste sami, to je v problematice neplodnosti a adopce velmi cenné.

4. Demystifikace procesu

Ještě před přípravnými kurzy jsme oslovily Dobrou rodinu, jež se zabývá právě náhradní rodinnou péčí. Díky podání relevantních informací a empatickém dialogu nám pomohli zbourat nějaké naše předsudky. Dále nám sociální pracovníci pomáhali v celém procesu a pomáhají i dnes v našich rolích adoptivních rodičů.

Přípravy k adopci, setkávání s lidmi s podobným příběhem a otevřené rozhovory postupně rozpustily spoustu našich strachů ohledně adopce. Adopce přestala být abstraktním pojmem a stala se konkrétní cestou.

5. Trpělivý dialog s partnerem

V době, kdy mi manžel oznámil tu bolestnou větu "Adopce? To v žádném případě" - nepřesvědčovala jsem, netlačila. Dala jsem prostor času, informacím a rozhovorům. Dnes mi manžel často říká, že je za adopci vděčný a že geny nehrají v rodičovství roli.

Stává se, že partnerka do adopce jít chce, ale partner to odmítá. Takové případy znám a dokážu si představit, jak to může být pro ženu bolestné. I proto jsem tak vděčná, že manžel nakonec změnil názor.

O adoptivním otcovství se mluví mnohem méně než o adoptivním mateřstvím, i proto jsem do svého e-booku Jsme v tom spolu dala rozhovor právě s mým mužem.

6. Přijetí lásky bez podmínek

Jedna věta, kterou manžel nadnesl při společné diskusi, se pro nás stala klíčovou: "I náš pes byl nejdřív cizí – a dnes ho milujeme jako člena rodiny." Došlo mi, že láska se nemusí zrodit okamžitě, ale může růst. Strach, zda budu adoptované dítě milovat, se mi rozplynul ještě víc, když pár žen v mém okolí sdílelo, že ani ony vlivem poporodních depresí necítily od začátku lásku – a vztah se budoval postupně.

7. Zrození vědomé matky

Dlouhá cesta neplodnosti mě změnila. Naučila mě trpělivosti, sebereflexi a hlubšímu kontaktu se sebou. Dnes vím, že kdybych otěhotněla hned v roce 2017, byla bych úplně jinou mámou. Možná méně vědomou, méně připravenou.

Závěr

Když se dnes ohlížím zpět, vidím, že neplodnost nebyla slepou uličkou, ale iniciační cestou. Přivedla mě nejen k mé dceři, ale i blíž k sobě samé.

Má dcera otevřela mé životní poslání - být průvodkyní pro další adoptivní mámy. Jsme totiž superhrdinky - kromě běžných mateřských témat řešíme další výzvy - identitu dítěte, nenaplněné biologické mateřství, trauma dítěte a jeho léčbu např. skrz terapeutické rodičovství, nebo rodinné konflikty (nepřijetí dítěte, odlišné pohledy na výchovu). Adoptivním mámám pomáhám najít klid, vnitřní jistotu a důvěru ve vlastní mateřskou cestu, ať už skrze individuální koučink nebo ženské kruhy.

Protože žádná z nás na téhle cestě nemusí být sama.

Pokud tě tento článek zaujal a chceš jít více do hloubky, stáhni si můj e-book Jsme v tom spolu.

Kde ještě se můžeme více poznat?

Instagram: @simonamunzarova

Web: simonamunzarova.cz