Když jsme to téměř vzdali – přišla! A najednou jsme byli rodina…

Paní Růženka s manželem toužili po děťátku. Šest let čekali, až jim zazvoní kouzelný telefon. Ale pořád nic. Jejich naděje postupně slábla a jak jim přibývala léta, začali pochybovat. S manželem se rozhodli, že na dítě je už asi příliš pozdě. Když paní Růženka zavolala úřednici s tím, že žádost ruší, byla v šoku z toho, co jí úřednice řekla...
Kdy jste se rozhodli pro adopci a co tomu předcházelo?
Pro adopci jsme se rozhodli před šesti lety. V roce 2022 v únoru to bylo 6 let od podání žádosti. Předcházelo tomu to, že nemám vlastní, biologické děti. Jsme s partnerem zdraví, ale dítě jsme neměli. Já odmítala podstupovat jakákoli vyšetření, umělá oplodnění. Celkově pokud nemusím, k lékařům nechodím. Nejsem žádný vyznavač nebo nevyznavač něčeho, ale lékaře a takové instituce moc nemusím. Takže jsme děti neměli. Jelikož mám vystudovanou pedagogickou školu a tak nějak všeobecný zběžný přehled, věděla jsem, co je to adopce. Ale ihned jsem věděla i to, že nechci jít do pěstounské péče, a to díky tomu, že jsem se vždy bála, že by někdo mohl přijít a dítě mi vzít. Vím, že to zní jednoduše a postup je asi složitější, ale vždy jsem se pěstounské péče bála. Takže adopce. Po dohodě s partnerem jsme se rozhodli podat žádost. Samozřejmě tomu předcházely otázky, které řešíme i dnes:
Budeme mít cizí dítě rádi?
O našem uvažování, plánu, podání žádosti nikdo kromě nejbližších – např. pracovníků v mé práci, nevěděl, ani nejbližší rodina. Ti se to dozvěděli až po x letech, když pro nás úředníci měli dítě. Předcházelo tomu, že jsem volala, že po x letech ruším žádost o adopci, a řekli mi, že pro nás mají dítě... Šok! Nemohli říct víc, nebylo ještě právně volné, což byl náš požadavek.
Jaké jste měli požadavky ohledně budoucího dítěte? Čekali jste dlouho, než jste přišli na řadu?
Požadavky jsme měli dle okolí normální, dle někoho velice VIP. Prostě jsme chtěli dítě do jednoho roku, zdravé, majoritního etnika, léčitelné nemoci nebo vady, právně volné. Proč do jednoho roka? Protože jsme měli pocit, že je to dítě ještě malé, rychle si na nás zvykne a ten přechod nebude tak složitý.
Proč zdravé? Protože jsme chtěli žít "normálním" způsobem života.
Odmítala jsem se starat o postižené dítě, jelikož, jak jsem uvedla, jsem vystudovaný speciální pedagog. Vím, že to zní tvrdě, ale chtěla jsem zdravé dítě. Prošla jsem si ústavy, zařízeními a viděla děti jak fyzicky, tak mentálně postižené. Proč majoritní etnikum? Protože žijeme na vsi, mám zkušenosti s minoritním etnikem, opět praxe... A my jsme majoritní etnikum. Právně volné? Nechtěla jsem se potkat s biologickými rodiči u soudu a nechtěla jsem, aby o nás cokoli věděli, jako např. datum narození, bydliště, pracoviště, příjmy...

Jaké bylo vaše první setkání s dcerou? Kdy jste pocítili, že je vaše a milujete ji?
Setkání bylo před necelým rokem. Nejdříve jsme viděli její fotografii na krajském úřadě. Z fotky na nás koukalo větší mimino. Hned jsme si domluvili schůzku a ten den se jeli podívat k pěstounům. Mělo tam na nás čekat dítě, které si začíná sedat. Viděli jsme holčičku, která byla velice živá. Dali mi ji do ruky, neplakala. Jen mi stále sahala na pusu. To jí zůstalo do dneška. Byla velmi živá, stále se rozhlížela kolem sebe, reagovala, hlavu věčně směrem k zemi. Roztrhla mi korálkový náramek, zajímala se, co mám na krku. Návštěva trvala asi dvě hodiny.
Stále jsem hledala nějaké negativum a nemohla ho najít. Nějaké negativum, abych mohla říct ne.
Nebyla jsem rozhodnutá, že do toho po tolika letech a po takovém šoku chci jít. Trvalo mi asi 14 dnů, než jsem řekla, že do toho jdu. Nevím, kdy jsem pocítila, že ji mám ráda. Možná po posledním soudu, když byla i úředně naše. I když ještě čekáme na rodný list. Mám ji ráda. A možná láska stále přichází a zvětšuje se. Nedovedu si představit, že by nebyla. Je to velice náročné, protože jsem "stará" matka, je mi 42 let. Ale je naše.
Slavíte "přivezeniny", resp. srdíčkové narozeniny vaší dcery?
Ještě nebyla možnost. Slavili jsme pouze dceřiny první narozeniny. Přivezeniny nebo jiné narozeniny teprve budeme slavit, a to v polovině září 2022. Paradoxem je, že dcera u nás poprvé spala, když bylo manželovi 50 let. Takže budou slavit oba, manžel letos 51 a dcera rok u nás. Určitě si nějaký způsob oslavy najdeme. Ale ještě nemám promyšleno, co a jak. Ale určitě se to spojí dohromady.
Otázka paní soudkyně na posledním soudním jednání byla, zda jste připraveni a jakým způsobem dceři řeknete, že je adoptovaná. Jak to řešíte?
Od pěstounů, kteří si dceru přebírali z porodnice, když jí byly čtyři dny, máme fotoknihu. Máme uloženy všechny dokumenty, které se týkají adopce, od začátku do konce. Máme kufřík z porodnice s jejími prvními věcmi a vzkazy od personálu nemocnice. Knihu máme stále vystavenou a zrovna dnes jsme si ji prohlíželi a povídali si. Zatím říkáme něco v tom smyslu: Na fotce je malá Matilda, když si ji z porodnice přivezli teta a strejda, a starali se o tebe, protože maminka nemohla. Pak přijela maminka s tatínkem a odvezli si tě domů, a tak tě máme doma a jsi naše. Máme fotky, když jsme za ní jezdili k pěstounům. Stále si povídáme. Zatím tímto způsobem. Dceři je rok a půl. Máme i nějaké knížky, ale zatím jsme je nečetli. Běžně se před dcerou bavíme, že je adoptovaná.
Bavíme se o tom, že jméno jí vybrala bio maminka a paní soudkyně ho odklepla, takže ho může používat a my jsme jí ho nechali.
Neměnili jsme jí jméno, protože jsme měli pocit, že už na něj slyší. Je to jméno, které se používalo dříve, není moc moderní, ale má různé alternativy oslovení... Pokud složka ohledně adopce zůstane do její dospělosti, bude ji mít k dispozici. Píšu jí deníček. Dále máme rodinnou kroniku, takže od té doby, co ji máme doma, vše zaznamenáváme. Tj. dostali jsme ji v 9 měsících jejího věku.

Říkáte, že jako adoptivní matka máte problém, jak rozlišovat bio matku – zatím je to matka, která nechala dítě v nemocnici. V knížce Dítě z nebe vás inspirovalo jméno bříšková a srdíčková maminka. Myslíte, že vám toto rozlišení usnadní komunikaci s dcerou, až trochu vyroste a bude se ptát?
Zatím – i když se okolí někdy diví – je to matka nebo tvá maminka. Rozlišení je určitě dobré, protože i já jako dospělá se v tom ztrácím. Zatím mi ta paní, co mi porodila dceru, nic špatného neudělala. Vím, jak vypadá, vím, jak zhruba žije. Nechodila k lékaři, porodila v porodnici.
Dala život dítěti, které vychovávám.
Není to pro mě paní... Vaše označení je pěkné a určitě i pravdivé, jen se ho naučit používat... Srdíčková zní velice hezky. Myslím si, že tento způsob pojmenování je pěkný a pro dítě čitelný...
Bio matku jste sice nikdy nepotkali, ale viděli jste ji na sociálních sítích. Na jedné straně oceňujete, že se zachovala zodpovědně, dítě vynosila, porodila v nemocnici a zajistila mu lepší život díky tomu, že ho dala k adopci. Na druhé straně říkáte, že vás štve, že žije jinak než vy. Můžete k tomu říct víc? Co konkrétně vám vadí?
Ano, matku jsme nikdy fyzicky neviděli, ale viděla jsem ji na sociálních sítích. Viděla jsem tam i některé dceřiny sourozence. Ano, mohla jít na potrat, mohla udělat něco, aby potratila. Jakým způsobem žila v době těhotenství, nevím – a možná ani nechci vědět. Ale porodila v nemocnici. Prý od počátku říkala, že dá dítě k adopci. Důvod, proč ho dala, nevím. Ale není to její první dítě, které porodila a dala k adopci. Ano, asi žije jinak než my. Nevím, jaké má vzdělání, jakou má práci, jaké má vlastnosti, jak vlastně žije.
Nechci a nebudu soudit.
Ale štve mě, když pak na sociální síti vidím, jak má fotografie s dětmi, které dle dostupných informací od soudu vychovává její rodina a ne ona. A všude ukazuje srdíčka, vzkazy, jak děti miluje. A dle informací se o ně nestará ona, ale její rodina. Štve mě, že ukazuje, co dětem kupuje, co pro ně dělá... Nechci soudit, ale asi soudím... Ale nerozumím tomu... Vím, že se každý člověk může dostat do problémů, ale... O děti se nestarám, vychovává je někdo jiný. Chci asi začít nový život, to je můj předpoklad, mám nového partnera, nedopadne to a ze vztahu vznikne dítě, dám ho k adopci, a tak se situace opakuje... Nechci moralizovat, ale existují i jiné způsoby ochrany než pak řešení nechtěného těhotenství adopcí...

Jak na vaši dceru reaguje okolí v souvislosti s tím, že je osvojená? Setkáváte se někdy i s nepochopením?
My se tím netajíme, ale zase nenosíme na zádech cedulku: jsme adoptivní rodiče. S pěstouny jsme v kontaktu, i když jsem to původně nechtěla. Po předání jsem chtěla přerušit kontakt. Ale myslím si, že i setkávání s nimi a to, že dcera vidí, že teď mají např. jinou holčičku, jí může v budoucnu pomoci – a i nám s vysvětlováním, že teta a strejda se starají o děti, o které se nemohou starat rodiče, a pak přijede mamka a taťka – ve vašem případě mamka a taťka srdíčkoví – a odvezou si dítě domů. Před dcerou se zcela běžně bavíme, že je adoptovaná.
Okolí zatím reagovalo vesměs kladně. Spíše někdy poukazují na náš věk.
Ale to je i můj problém... Rodina ji bere jako vnučku, neteř. Okolí jako milou, chytrou holčinu. Asi jsem se zatím nesetkala s tím, že by někdo řekl něco negativního. Žádné informace se ke mně nedostaly. Nevím, nemohu si na nic negativního vzpomenout. Informace, co mám od manžela, jak reagovalo okolí, že je to hezké, co jsme udělali. Nevím, mé okolí to asi bere tak, že jsem ze dne na den skončila v práci a mám doma dítě, o které se starám. Možná srovnávají tak asi jako u většiny dětí. Někdy mám možná pocit, že by je to zajímalo víc, ale bojí se zeptat. Nebo možná nevědí, jak se zeptat. Pokud se někdo ptal nějaké bližší informace, řekla jsem.
Jsou nějaká témata, jichž se v budoucnu obáváte? Co vám v těchto náročných chvílích pomáhá?
Zda ji vychovám, jak ji vychovám, po kom je, jaká bude charakterově, intelektově, vzhledově.
Zda mě jednou nepošle někam... a neřekne: stejně nejsi moje máma...
I když vím, že toto říkají i bio děti. Co mi pomáhá? Možná v této chvíli to, že jsem to napsala do počítače vám, a bulím tady u toho... Možná i to mi pomáhá se s tím srovnat... Díky za to... Někdy také to, že jsem starší – a co když se nedočkáme 18. narozenin? Pak si musím říct: jsou starší a nikdy neví, jak dlouhou svíčku života mají před sebou...
Vůči adopci je mnoho předsudků. Doporučujete rodičům, kteří o adopci teprve uvažují, aby do toho šli? Proč ano a případně proč ne? Co přibylo do vašeho života od té doby, co máte dceru?
Myslím si, že adopce je stále velice citlivé téma. Lidé nemají moc informací. Pletou si pojmy. Určitě bych – pokud by to bylo možné – vyhledala nebo se pokusila vyhledat někoho, kdo má adoptované dítě, a dala mu otázky, jak to bylo, co bylo, co předcházelo, čím procházeli. Mně by velice pomohlo, kdybych ve svém okolí někoho měla. Příspěvky na Facebooku někdy nahánějí strach. Každý krajský úřad, každý úředník, každý žadatel, každé dítě je jiné... U nás to bylo taky jiné, než se všude psalo... Kouzelný telefon nebyl, dítě bylo hodně zvyklé na pěstounku, předání bylo náročné, zvykání je postupné... Zda jít, nebo nejít, nevím. My máme dceru. Samozřejmě jsou tam otázky, jak to bude v budoucnu, ale člověk asi nemůže moc přemýšlet, protože by se zbláznil. Co mi to přineslo? Devět měsíců zvykání si, že mám dítě.
Zvykání si na oslovování máma. Učím se vychovávat za pochodu.
Někdy o sobě pochybuji. Někdy mám pocit, že budu vracet pedagogický diplom. Přineslo to to, že někdy je chaos, někdy vztek, někdy ubrečené dítě, někdy dítě, které vás pohladí, někdy dítě, které vás uhodí, někdy dítě, které za vámi chodí i na WC... Je to změna celého života.
Ptala se Michaela Ray, odpověděla maminka adoptované holčičky. Jména jsou smyšlena a fotografie ilustrační.
