Když láska srdíčkových rodičů rozváže jazyk

Po vícenásobných pokusech o vlastní dítě jsme se rozhodli pro adopci. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat; lituji akorát toho, že jsem se tak měla rozhodnout dříve. Jako všichni, chtěli jsme malé miminko. Když nám z úřadu volali, že pro nás mají 10měsíční holčičku, byla jsem na pochybách. Rozhodli jsme se, že se na teď už Nelinku (změnili jsme jí jméno) půjdeme podívat.

V okamžiku, kdy jsem ji viděla, jsem věděla, že je to moje dcera.

Nyní jí budou tři roky. Postupně ji připravuji na přijímání informací o jejím příchodu na svět.

Adopce byla pro nás vždycky ta druhá možnost, i když jsem si ji moc nepřipouštěla. ​​Do IVF (umělé oplodnění, pozn. red.)  jsem vkládala dost velké naděje. Víceméně v teoretické rovině jsme mluvili o tom, že když se nám nepovede cesta asistované reprodukce, půjdeme do adopce. Jen zběžně jsem si zjistila, že se to řeší přes OSPOD, a tím to pro mě skončilo.

Když jsem podruhé skončila v nemocnici s hroznými bolestmi a totální depresí, krátila jsem si chvíle tím, že jsem googlila všechno, co se týká osvojení. S manželem jsme si hodně povídali a shodli jsme se, že cesta vynuceného těhotenství není ta správná. Na světě je hodně dětí, které jsou nechtěné, samy, opuštěné, tak proč bychom měli obelhávat přírodu a "vyrábět" děťátko, když můžeme milovat to, které už na světě je.

Období přípravy bylo podle mě skvělé, chodili jsme do občanského sdružení pro náhradní rodiny, poznali jsme skvělé lidi, kteří se stali našimi přáteli a pravidelně se setkáváme. Jsem vděčná, že jsme spolu sdíleli naše názory a zkušenosti, protože i když naše děti vypadají stejně jako všechny ostatní, přece jen jsou jiné. Je velký rozdíl, když mluvím se Zuzanou (matka dvou adoptovaných kluků), než když mluvím s Marií, která má dva biologické syny.

Cítím, že nejen pro mě, ale i pro Nelinku (mimochodem, pracujeme na zapsání do seznamu, aby měla sourozence) je důležité, aby se setkávala s dětmi s podobným osudem, jako je ten jí.

Aby pochopila, že 

i když se o ni nestará biologická matka, je plnohodnotným členem společnosti,

je jedinečná, úžasná a milovaná. Nevím, jak milují své děti bio rodiče, ale za mě můžu potvrdit, že ji miluji tak, že to ani nelze vyjádřit. Upřímně jsem si nemyslela, že si můžu vytvořit takový nádherný vztah s dítětem, které jsem nenosila v sobě. Pochopí to jen rodič osvojeného dítěte. Zbytečně si budu povídat o takové lásce s někým, kdo to nezažil na vlastní kůži. Říká se, že jsme srdíčkoví rodiče, a je to pravda. Každý den jsem prosila Boha, abych mohla být mámou, modlila se k Panně Marii a ona mě vyslechla. Teď už nechodím do kostela sama, chodím tam s Nelinkou. Pokaždé mám slzy v očích, protože vím, že zázraky se dějí. Říká mi: "Mami, pojďme se pomodlit!"

Když mi zazvonil mobil a viděla jsem, že je to OSPOD, brutálně se mi rozbušilo srdce.

Přípravu jsme skončili v květnu a Nelinku jsme viděli poprvé 24. října, čili to byla rychlovka. V naší skupině měli do konce roku děti všichni, nečekali jsme dlouho.

Když mi paní řekla, že mají dítě, hned jsem ho chtěla vidět. Ale zároveň mi řekla, že jí je 10 měsíců. To už až tak super nebylo, měla jsem obavy, zda se takové starší dítě naváže bez problémů. Na přípravě nás učili, že 

čas, který stráví dítě bez rodičů, vyžaduje stejně dlouhou dobu navázání a "zvykání si".

Čili v našem případě skoro rok...

Poprvé jsem viděla svou budoucí dceru na fotce a videu v OSPOD-u, kde jsme si nejprve byli prohlédnout spis. S manželem jsme si řekli, že nebudeme dělat žádné závěry dřív, než si přečteme spis. Dozvěděli jsme se, že matka je závislá, porodila 7 dětí a Nelinčin vývoj se zastavil, hlavně co se řeči týče. Nevydala ze sebe ani hlásku, smála se jen s otevřenou pusou, nežvatlala jako ostatní děti v jejím věku. Navzdory tomu se nám líbila, tak jsme se s dětským domovem domluvili, že se přijedeme podívat. Byla u profi mámy, ale interakce probíhala na půdě dětského domova za přítomnosti sociální pracovnice a psycholožky.

Nejprve jsme si s nimi povídali, hlavně o zdravotním stavu, jelikož zdravotní zpráva nebyla moc pozitivní.

Psycholožka řekla, že si myslí, že když Nelinka bude dostávat podněty a stimuly, začne mluvit. Sluch měla v pořádku, takže to mělo být jen psychologické. Za chvíli sociální pracovnice donesla Nelinku – tehdy měla jiné jméno, změnili jsme ho, protože se nám moc nelíbilo.

Ten okamžik si budu pamatovat navždy, myslím, že to směle můžu srovnat s chvílí, kdy matka poprvé po porodu uvidí své dítě. Otevřela dveře a Nelinka jako první nakoukla do dveří, měla velké zvídavé hnědé oči a žádné vlasy. Když se mě ptají, jak jsem věděla, že ji chci, to byl ten moment, 

prostě to přišlo jako blesk do srdce a duše a věděla jsem, že to je ona, moje dcera.

Prostě to tak bylo, jednoduché jako facka. Po pár minutách jsem si ji vzala do náručí, vůbec neplakala, jen se zvídavě dívala.

Potom jsme absolvovali ještě dvě setkání.

Po třech interakcích mi volali z domova, že jestli chceme, můžeme si Nelinku vzít na víkend. Mezitím jsme podali žádost k soudu o předběžné opatření.

Na pobyt přijela ve čtvrtek, dovezli nám ji z domova s ​​igelitkou věcí. Doma jsme už měli všechno nachystané. V pondělí jsme ji měli odvézt zpátky do domova. Ráno u snídaně – Nelinka měla na sobě takové tyrkysové bodyčko, to si budu pamatovat navždy – mi zazvonil mobil. Dětský domov mi oznámil, že soud schválil předběžné opatření a Nelinka může zůstat u nás. 

Tak jsme si s manželem oba pobrečeli a tehdy se z nás stala rodina.

Nelinka k nám přišla s antibiotiky, protože byla nemocná, takže začátky byly pro mě náročné. Najednou máte doma malého člověka, který je na vás závislý. I když jsem si to milionkrát představovala, nešlo se na to připravit. V noci jsem nespala, pořád jsem ji kontrolovala, jestli dýchá – teď se nad tím pousměju, ale tehdy se na ni dívala nonstop.

V té době lezla, takže jsme všechno museli přizpůsobit situaci. Dny plynuly a my si na sebe zvykly naprosto bez problémů.

Nelinka se rychle učila, začala se smát, žvatlat první hlásky a my jsme věděli, že všechno bude v pořádku.

Je to moje hrdinka, zvládla to bravurně, vůbec neplakala, hned jsme se sehrály tak, jako kdybychom k sobě patřily odjakživa.

Nelinka ví, že se mi nenarodila z bříška. Pokaždé, když byla nějaká možnost otevřít toto téma, snažila jsme se jí to vysvětlit, teď jí je 3,5 roku a ví, že nejsem její biologická matka, ale miluji ji nejvíc na světě. Kniha nám určitě pomůže otevřít různá témata, která se v běžném životě trochu ztrácejí. Určitě mi pomůže vylíčit bio mámu v pozitivním světle. Mým přáním do života je, aby moje dcera pochopila, že ji milujeme nejvíc na světě, že nebyla nechtěná, ale toužili jsme po ní, že lidé mají různé cesty a osudy a je velkým darem přijmout svou cestu. Také to, že na cestě životem tady vždycky pro ni budu a že je jedinečná a skvělá.

Z čeho mám strach? Z milionu věcí. Kromě toho, že si na hřišti rozbije hlavu, protože ona je to, čemu se říká z hadích ocásků. Někdy mám obavy, že má syndromy, o nichž se teď všude hodně píše, ale to budu řešit, až půjde do školy a neprojde ji to, že neposedí ani na židli u oběda. To je prostě ona, moje neposeda s totálně dotlučenýma nohama.

Do budoucna se obávám toho, že z ní vyroste nějaká rebelka, nebo ne dobrý člověk. Že se projeví temperamentní geny, jež má v sobě, a já ji nezvládnu udržet na slušné cestě.

Nevím, co nás čeká, zbývá mi jen věřit, že když nás Pán Bůh dal dohromady, pomůže nám, když to bude zapotřebí. Že z Nelinky vyroste slušná a úspěšná žena, která je vděčná za dar života.

Když je mi těžko, obejmu ji a řeknu, že ji miluji nejvíc na světě, ona se přitulí, roztáhne ruce a řekne: "Maminka milovačka (tak mi říká, to má ze své hlavy), táááákhle tě miluji."

Tehdy se všechny obavy ztratí a vím, že to spolu dáme.

S negativními ohlasy se bohudík nesetkávám. Akorát jedna paní ve vesnici někde viděla neklidnou Nelinku a vyjádřila se, že je určitě hyperaktivní a proč jsme si adoptovali takové dítě.

Myslím, že obecně lidé nemají negativní názor. Je to jen nevědomost o tom, že i "tyhle děti jsou naprosto normální" a ta nálepka, kterou si ponesou celý život, je naprosto zbytečná.

A co na tom, jestli je porodila žena, která se o ně stará, nebo se o ně stará žena, která je neporodila, to je úplně jedno. Mají stejná práva a možnosti jako ostatní.

V Česku panují názory, že v domovech jsou jen Romové, ale věřte mi, není tomu tak.

Jako skoro každý, kdo jde do adopce, i my jsme chtěli zdravé miminko bílé barvy pleti.

Osud nám vybral cestu jiným směrem a jsem mu za to vděčná.

Rodiče, kteří uvažují o adopci, by měli mít otevřené srdce a duši.

Nelpět na svých představách o dokonalém miminku, určitě je někde dítě, které na ně čeká, je třeba mít otevřené oči.

Naše představy byly jiné, než je realita, dostali jsme řadu signálů a znamení, že toto je naše dcera. S odstupem času jsem si uvědomila, že všechno do sebe zapadlo a opravdu je tak, jak má být. Je třeba jen vnímat a poslouchat svůj vnitřní hlas. On vám řekne, jestli to zvládnete, nebo ještě máte čekat. Vaše vnitro ví, pro které dítě budete mámou nebo tátou. Až uvidíte toho malého člověka, prostě to budete vědět, věřte mi.

Přeji všem budoucím rodičům, aby byli takovými rodiči, jaké si zaslouží všechny děti v dětských domovech, aby byli trpěliví a laskaví. Není to vždy snadné, když po sté řeknete, ať uklidí to lepidlo z podlahy a ona má právě období "za chvíli". Vězte, že nejste jediní, je to jen období a přejde to.

Když si ten malý člověk v životě postupně uklidí ve své duši, bude vám vděčný za to, že mu měl kdo říct: "Ukliď to lepidlo."

"Naše" děti jsou to nejvzácnější, co tady po sobě zanecháme, žijme tak, abychom jim byli tím nejlepším příkladem.

S láskou od srdíčkové maminky, která nechce být jmenována.

Foto: album rodiny

______________________________________________

Recenze knihy Dítě z nebe:

Když byly kamarádky těhotné, vysvětlovala jsem jí, že nepřišla z mého bříška, ale zatím jí to je jedno, je malinká. Vaše knížka nám určitě pomůže popovídat si společně hezkým způsobem o jejím životě. Nelinka je velmi inteligentní, i když velmi roztěkaná a během čtení určitě bude mít spoustu otázek.

Líbí se mi, že je rozdělena na kapitoly a každé se můžeme věnovat zvlášť podle toho, co ji bude právě zajímat.

Přínosné je určitě i to, že rozvíjí sebevědomí dítěte a pocit jistoty, že patří ke svým rodičům a je milováno.

Osobně mám každou chvíli na paměti budoucnost, z níž mám obavy, budu-li Nelince dobrou mámou a průvodcem na její "jiné" cestě životem, zda ji dokážu připravit na informace ohledně jejího příchodu na svět. V jejím případě ji biologická matka porodila a odešla z nemocnice. Pro mě jsou to těžká témata, u nichž prosím Boha o pomoc a sílu.

Jsem citlivá asi víc, než by se slušelo, při čtení o Zajíčkovi jsem také plakala, ale je to opravdu skvělá pomůcka pro rodiče a řekla bych, že i pro nejbližší, aby si rozšířili vědomí o tom, jaké pocity prožívají děti, které se narodily rodičům ze srdíčka. Určitě ji dám přečíst sestře a mým rodičům, aby měli představu, jak vysvětlit Nelince některé běžné každodenní situace.

Velice se mi líbí bublinka bezpečí, tu určitě začneme spolu budovat.

Nemám velký dar řeči, ale s vaší knihou se mi určitá témata budou otevírat mnohem snáz.

Přeji si, aby všechny děti na světě našly ty "své" rodiče a adopce nebyla tabu ani venku za našimi dveřmi.