Kolik světla v srdci je potřeba k tomu, aby člověk miloval tmavé dítě?

Natalie s manželem se rozhodli dát svou lásku a domov ročnému batoleti, které v Česku nikdo nechtěl adoptovat. A proč ho nikdo nechtěl? Protože je prý příliš tmavý! Úřady už mu chystaly papíry do zahraničí, když si pro něj přišla Natalie. Láska a pocit bezpečí udělaly za pár měsíců s malým Noelem, který se dříve v kojeneckém ústavu cítil velmi osaměle, doslova divy. Natalie nám svým pohledem posvítí na téma, kolem něhož panuje řada předsudků.

Jste mámou dvou adoptovaných dětí. Kdy jste se poprvé rozhodli pro adopci a co tomu předcházelo?

​S manželem jsme si oba vždycky nezávisle na sobě, ještě než jsme se potkali, říkali, že by nám vůbec nebylo proti srsti děti adoptovat. I když jsme společně děti plánovali, o adopci jsme se bavili otevřeně jako o možnosti – oba máme kolem sebe lidi z nejrůznějších kultur a sociálních vrstev a známe mnoho adoptovaných i lidí, kteří vyrostli v pěstounské péči, a tyto kontakty byly pro nás normální – oba jsme měli adoptované a pěstounské spolužáky a kamarády, manželův strýc adoptoval děti, které jsou biologicky jeho partnera (manžel je z USA, kde jsou gay svatby povoleny), znala jsem kadeřnici, která byla adoptovaná...

Když jsme se pak začali snažit o dítě, tak k nám nepřicházelo. Lékaři nám řekli, že vlastně nemáme nějaký úplně obrovský dramatický zdravotní problém, který by dítě zcela vyloučil, ale že bychom nejspíše potřebovali zásah ve formě IVF nebo podobně. To pro nás není, je to velký stres a už tak jsme se v životě stresovali s různými věcmi dost. Rozhodli jsme se na píchání injekcí a cpaní hormonů do těla vykašlat a peníze (pojišťovna proplácí jen to úplně nejzákladnější v IVF) raději věnovat dítěti, které už na světě je, než investovat s nejistým výsledkem. Zastávám názor, že když k někomu dítě nejde, ale člověk si jej opravdu přeje, tak to tak má být – je to takový malý znak z vesmíru (snad to nezní moc ezo), že: aha, tak já jsem tady na světě asi nejspíš od toho, abych pomohla někomu, kdo dítě měl, ale nemohl se o něj starat dál. A taková práce není pro každého na světě. Takže neplodnost vlastně není prokletí, je to jen takové pošťouchnutí správným směrem.

Jaké byly vaše požadavky na první adoptované dítě a jak dlouho jste museli čekat, než se k vám dostalo?

​U našeho prvního dítěte jsme chtěli prakticky jen to, aby bylo právně volné (aby se nestalo, že nám v polovině procesu někdo zase řekne, že dítě chce zpátky k sobě – děje se to málo, ale člověk nikdy neví, kdy bude tou jedničkou ve statistice – u prvního dítěte bych nezvládla vrátit ho), a aby nemělo nějaký život ohrožující handicap. Také jsme chtěli ideálně dítě do jednoho roku, protože manžel je Američan a doma spolu mluvíme anglicky, tak aby se setkalo s druhým jazykem co nejdříve. Vše ostatní nám bylo jedno. V prosinci nás schválili a v červnu byl Péťa doma. Pouhých šest měsíců.

Jaké bylo první setkání s dítětem a jak jste to prožívali, když jste si ho přivezli domů?

​Pro mě osobně velmi kouzelné. Péťa byl v kojeneckém ústavu, kde vyloženě toužil po péči a pozornosti, které se mu nedostávalo tolik, kolik by chtěl a potřeboval. Je to velmi veselé dítě, které pozornost miluje, a rád dělá blbosti. Má takovou povahu, že si ho každý hned oblíbí a předávali nám ho jako největšího miláčka. Když přišel domů, bylo to však náročné, už jen proto, že děti v ústavu nejsou vůbec zvyklé na běžný chod domácnosti a vše je pro ně nové. V životě mají najednou tolik nových věcí, že vůbec nezvládají vše pobrat. Takže spíše na nic moc nereagují, i když jim třeba chcete vše ukázat: stromy, zvířata, kočky. První týdny jsme se ani s nikým nevídali, aby se na nás opravdu navázal, a nosila jsem jej pořád v nosítku u sebe na těle, abychom se na sebe navázali. To šlo velmi dobře.

Vůči romským dětem existuje mnoho předsudků. Vy však sdílíte myšlenku, že je fajn mít doma romské dítě. Prozraďte nám o vašem pohledu víc.

​Já vlastně vůbec nevím, proč by nebylo fajn mít doma romské dítě. Studovala jsem evoluční biologii a vymlouvat se ve všem na geny je prostě nesmysl. Romy znám a mám mezi nimi i přátele. To je u adopce romských dětí důležité – romskou kulturu přijmout a dopřát dětem kontakt s ní, pokud ji sami doma nemáme nebo neznáme.

Nůž na vás může vytáhnout i dítě biologické, o které pečujete od kolébky. Znám tolik případů, kdy biologické děti v dospělosti s rodiči nemají dobrý vztah, i případů, kdy se chovají špatně. Mít dítě je prostě vždycky sázka do loterie, do které můžeme vsadit jen to, že se budeme chovat k dítěti co nejlépe a s největším respektem, jak to dovedeme.

Ve světě je to často tak, že lidé z nižších socioekonomických tříd se častěji vyznačují "problematickým" chováním. Není to tím, že jsou to Romové – stejné problémy mají utlačované menšiny všude po světě (například černošská ghetta v USA, Hispánci v USA a podobně). Je to tím, že nemají stejné podmínky jako my, že se odmala setkávají s mnohem více překážkami. Můj syn má tři roky, je napůl Rom, a dokáže hovořit v souvětích česky i anglicky, pozná desítky popových písniček okamžitě, co je pustím, zná zvířata, barvy, umí počítat, chová se hezky k našim kočkám. Nevím, co bude za tři, pět, deset let – ale věřím mu, že bude nejlepším člověkem, jakým může být, i když dostal naloženo.

Později jste se rozhodli pro adopci druhého dítěte. Jak to probíhalo tentokrát, měli jste stejné požadavky jako u prvního dítěte? Jak dlouho trvalo, než vás pozvali na návštěvu do kojeneckého ústavu, abyste se přišli podívat na Noela?

​Tentokrát jsme měli požadavky ještě menší – řekli jsme si, že dítě klidně může mít i víc než rok a trvalo to neuvěřitelné TŘI TÝDNY od druhého schválení. Velmi, velmi rychle.

V České republice nikdo nechtěl Noela adoptovat a už mu připravovali spis do zahraničí. Proč bylo tak těžké umístit tohoto kluka?

​Protože je velmi viditelně dost tmavý. Je to vtipné, protože má vlastně lepší historii než naše první dítě – nenarodil se se závislostí, ani s hrozbou žádné chronické nemoci (kromě brýlí). Obecně se tedy narodil brzy a má za sebou různé lékařské zákroky a opožděnější vývoj, ale to je přece pochopitelné, když byl rok a čtvrt v kojeňáku.

Když jste přišli do kojeneckého ústavu, sestřičky vás odvedly na balkon, kde byla čtyři bílá miminka a jeden tmavý puntík. Jak vám ho představili?

​"Tak hádejte, který je ten váš. Ten nejhezčí," smály se sestřičky. Ono to možná na papíře vyzní hezky, ale myslely to spíše ironicky, sarkasticky, protože Nono není takové to typicky krásné andělské bílé dítě se symetrickým kulatým obličejíkem, jako vidíme furt v časopisech. Takový trochu skrytý rasismus, který se tam objevoval poměrně často. Pro mě byl nejkrásnější.

Jak probíhalo první setkání a kdy jste pocítili, že Noel patří do vaší rodiny?

​Nono je jiný než jeho starší brácha, má radši své zaběhnuté pořádky a je takový konzervativnější, nemá rád velké drama a změny. Takže se spíše schovával a moc si nás nevšímal, dělal si svoje. Zase – protože toho na něj bylo strašně moc. To je asi to nejtěžší na adopci z kojeňáku, když miminku chcete a jste připraveni dát všechno a dítě to prostě nebere, protože to ani nemůže pobrat a vůbec neví, že může být jeden člověk napořád s ním vždy a všude. Ale já jsem hned věděla, že k nám patří. Už proto, že s Péťou si rozuměli a hráli vlastně fakt skoro hned.

Noel je u vás doma zatím tři měsíce a zažívá skutečnou lásku a pocit bezpečí. Přibližte nám, jak to ovlivňuje jeho "tabulkové" hodnocení, co se změnilo ohledně jeho vývoje?

Nono měl v papírech samé spatné věci. Jak je ve všem pozadu, jak nic nedohání. Všichni v kojeňáku si furt stěžovali a měli tam pro něj i rozvojové cíle – taková směšná tabulka na zdi pro každé dítě. Většina dětí v kojeňáku má nějaká opoždění.

Co se změnilo? ​No hlavně už se vůbec nebojí a chce být pořád s námi. Furt na mě leze, chce se nosit, je veselý a neschovává se. Začíná to s ním být fakt sranda. Je chytrý, začíná mnohem více komunikovat s okolím, dělá různé hříčky a učí se vlastně strašně rychle, až mě to někdy překvapuje, i když ještě nemluví.

Jaký je dnes váš život se dvěma adoptovanými dětmi?

Nejlepší. Strašná sranda a je to často hodně dynamické, ale fakt super. Jsme pořád spolu, pracuju kromě jednoho dne v týdnu z domova a stejně tak manžel, takže jsme pořád spolu. Je radost vidět, jak se pořád učí něco nového.

Máte nějaký vzkaz pro rodiče, kteří teprve uvažují o adopci a nejsou si jisti, zda bude pro ně romské dítě vhodné?

​Nejprve se rozhodně zbavit svých předsudků. Setkat se s romskou komunitou nebo s menšinami obecně. Povídat si s nimi (třeba Amnesty International dělá krásný program Živá knihovna, kde se lidé přímo setkávají s menšinami, což je výborné). Pracovat nejprve na sobě. Romské děti nejsou "vhodné nebo nevhodné", to nelze říct, to není jako husky versus pudl. Romské děti jsou prostě normální děti, které si ale navíc nesou ještě potřebu pracovat i se svou kulturou, učit se jí a přijmout ji jako svou součást.

Ptala se Michaela Ray, odpověděla srdíčková maminka dvou dětí. 

Foto ilustrační.